Chodil jsem do sportovní školy, žádný div - bylo nás takových více. V našem městě byly dvě třídy fotbalová a hokejová. Dvoufázový tréning a pravidelný rytmus tréning-škola-tréning. Jediný volný den v týdnu byl čtvrtek – nebyl odpolední tréning. O víkendu zápasy a turnaje.
Největší relax byl doma v posteli s knížkou, u televize jsem usínal a bráchové, kteří netrénovali, se mi smáli. Blížil se vrchol sezóny a osm nejlepších mělo postoupit do Áčka.
A pak přišel poslední turnaj. Plná sportovní hala. Moc se nám nedařilo. V každé přestávce v kabině počmáraná tabule. Povel střídala „pochvala“. Hlavní trenér lomil furt rukama. Starý pan Linhart nás motivoval. Přáli jsme si jenom ať už to skončí. V posledním zápase jsme prohrávali o tři góly.
V kabině si slovo vzal pan Linhart a bylo vidět, že má v očích slzy. Jenže on se usmál a povídá:
„Vy kluci pitomí, koukejte se schopit. A dejte do to celé svoje srdce, vždyť je to možná naposledy, co hrajete takhle pohromadě!“
A jde se na to. Rozehrávka, smluvený signál, nahrávka do uličky. Gól. Za chvíli to samé z druhé strany. Napětí v hale rostlo a mnozí stáli ze sedadel. Pak ticho prořízl závěrečný hvizd. Nikdo v hledišti se nepohnul.
A starý pan Linhart vstal z lavičky, pokynul a začal tleskat a po něm další. Za chvíli tleskala celá hala. Pak se zhaslo a šlo se domů. Starého pana Linharta jsem už potom nikdy nepotkal, ale jsem si jistý, že někde je a trénuje.
A pro mě fotbal skončil do Áčka mě nevzali, přišla puberta a můj život se ocitl tak trochu na hraně. Začal jsem jezdit in-line street a přes kluky ze skate-party jsem se dostal poprvé do zimních hor s horolezcema, a byl jsem chycený.
Díky fotbalu jsem se naučil nevzdávat se, a přečetl jsem spoustu knížek.
Sportu zdar.
Nemám už z dětství moc fotek, přesto doufám, že to dočteš až sem a jestli jsi malý, už dále číst nemusíš.
Nemám teď na lyžování moc chuť - ostatně je to logické, vždyť je už léto. Je to ale i proto, že Tonda už tady není. Když jsem přišel na Černou horu, byl jsem proti němu zelenáč se štěstím začátečníka. Po první sezóně jsem ho přijal jak svého mentora. Byli jsme dobří přátelé, znal jsem i jeho rodinu. A teď už tady není. Hmm, možná to tak mělo být, kdo ví.
Třeba je věčný, přeji si to.
R. I. P a s Bohem.
