Slaměné Chamonix

Náhoda tomu chtěla, že jsem vyrazil na výpravu jak za starých časů - na těžko, bez lanovek a rovnou do francouzských Alp.


První část se odehrávala na montblanské žule v okolí chalupy Envers des Aiguilles.

 

Místo pro stan na žulové polici u chalupy Envers

Z jednoho týdne se vyklubaly 4 lezecké dny, 3 x TD+ a jedenkrát dokonce spárové ED.

Lezení ve třech, tlachání na štandu, ranní slunce ohřívající skálu a ztuhlé tělo, ledovce a trhliny, kuchyně se skalním příslušenstvím, zurčení vody vyvěrající z ledovce kousek od stanu.

Na sestupu z věže Pointe Nantillons

Lezení bylo super, ve stěnách taky celkem plno, ale měli jsme štěstí a dostali jsme se tam, kam jsme chtěli.

Na druhou část se přesunujeme do Courmayeur a stoupáme na těžko cestou na Refugio Torino, cesta je dlouhá a má převýšení skoro 2000 metrů.

Taboříme na ledovci ve slunci, mracích, ve sněhu, v dešti i v mlze. Chceme lézt v jižní stěně Dent du Géant, ale nakonec jsem rádi, že vylezeme na bod 3665 v přístupovém hřebenu.
 

Na cestě k Dent du Géant

Letos jsou podmínky, řekl bych dost proměnlivé, nahoře hodně sněží. Stan jsme zahrabali do 0,5 metru měkkého sněhu - loženého ve 3 periodách, vždycky s ledovou lamelou. Stěny zasněžené, spáry vyledněné a police plné sněhu.
Zase jsme měli bezproblémovou odtrhovku a orientace taky jednoduchá - hlavně za mlhy :o).

bod 3665 m.n.m

Akce to byla super a doufám, že zase někdy dostanu od Eriky opušták.

Odkaz na fotky Filipa na rajče: zde
Odkaz na fotky Standy na jeho blogu: zde

Hore Zdar, Happy climbing Joskin.

Na konec jedna bez komentáře:

SATORI

Má to cenu, za to žít?

Chtít víc, trápit se, zkoušet to, trpět a snít?

Možná, že jednou přijde den, kdy řekneš:

"Já už nechci víc." "Ba, co víc." 

"Já už nechci vůbec nic!"

"Jen žít!"

Pro koho, pro co? To musíš v sobě objevit.

Nebo taky ne.

Pak přijdeš znova,

v jiném čase,

v jiném těle,

KDO VÍ.

Jisté je, že budeš stále stejně se ptát?

Chceš víc, nebo chceš stát?

Gesäuse a Sengseng gebirge

Toto léto je poněkud svérázné. Ostatně i letošní zima byla poněkud svérázná, takže vlastně nic neobvyklého. Vyrážíme do Alp s cílem lézt v oblasti Gesäuse, která nám byla při poslední návštěvě Ennstallu doporučená. Jenže prší a prší. Nad 1800 metrů dokonce sněží. Dva dny trávíme na chalupě Klinke hütte pod Kalbingem a čekáme na to, až se vytoužený vrchol alespoň ukáže. Nakonec se ukáže a s ním i ostatní vrcholy Sparefeld, Reicheinstein a Hochtor. Po dvou dnech chození a čekání na vhodnou chvíli nalézt do stěny přejmenováváme počasí na opravdu neštandovní a přesunujeme se severněji do vesničky Klaus, ze které vycházíme na přechod hřebenovky v Sengseng gebirge.

Hřebenovka Sengseng gebirge se vydařila i když Velký "Ňok" (Hoher Nock) nám uplaval jako rybka mezi prsty. Spíše by se dalo říct, že jsem z toho hřebene odplavali my, neboť pršelo tak, že ani monzunové deště v Thajsku by se za takové množství vody nemusely stydět. Nahoře jsme zůstali celé 3 dny hlavně díky bivakové boudičce, která svojí strategickou polohou uprostřed hřebene zvyšuje šance na přechod celého pohoří i v nepříznívých podmínkách. A nutno říct, že míst na přespání tam opravdu mnoho není. Svahy jsou kolem hodně strmé, lesy ve stavu, kdy se bojíte pod nima jít, aby vám nepadl nějaký na hlavu a tam kde by to možná šlo s největší pravděpodobností narazíte na obrovská mraveniště. No a těch je tam tolik, že jsme se tyhle malé hory rozhodli přejmenovat na Mravenčí hory. Kompletně promočení scházíme do vesničky  Sant Pankraz a zpátky k autu se vezeme vláčkem. Na noc nacházíme supr kemp ve vesnicce Schon, kde se následující den rekreujeme a kujeme plány, co dál.

Že by konečně lezení??

Erička se jakž takž zotavila a na lezení nakonec došlo. Vracíme se pod vytoužený Kalbling, který topujeme po jižním hřebeni. Cesta celkem pěkná, štandy luxusní, je kam založit, šutr ucházející. Přesto celkový dojem z celé akce trochu kazí pocit "vysedění" tohoto kopce. Ale což, odjíždíme odsud zase už za deště, takže buďme vděční. Někdy příště sem ještě dorazíme.

Happy climbing JoskinEro